17
Sun, Dec

Větší část mého profesního života jsem dělal to, čemu se říká “novinařina”. Je to, podle mého, slušné povolání, dokonce se mi chce říct, že se dotýká i “poslání”. Ale už asi ne...

Ne, nemám tím nyní na mysli skutečnost, že v médiích může v současnosti umísťovat příspěvky kdokoli, kdo zvládne princip “Ctrl+C a Ctrl+V”, tedy vykrádání cizích textů a jejich kopírování do vlastních příspěvků.

Na volbách, alespoň tedy na těch našich, domácích, od lokálních až po celostátní je zajímavá, možná dokonce nejzajímavější taková nicotná podrobnost. Pravidelná podrobnost. Naše podrobnost. A to totiž, že po volbách všichni, kdo se k nim vyjadřují, ale absolutně všichni, naprosto perfektně vědí, co se mělo udělat před volbami, aby dopadly podle jejich představ.

Už několik let se - proč to nepřiznat? - trápím tím, že pánem Hradu není kníže, ale "zeman". Probíhá to moje trápení podobně, ale nikoli tak terminálně, jako fáze vyrovnání se se ztrátou či těžkou nemocí. Myslím, že za těch pár let jsem se smířil se skutečností, že prezident je prostě něco, co nezměním a tak to nebudu vlastním rozumem obrábět. Opačný postup by mohl skončit šílenstvím.

Omluvu nemám, žádám trest nejvyšší. (Mám takový pocit, že už jsem tu něco podobného napsal...) No, nic. Nějak mi to nešlo. Psát. Buď jsem byl blbý, až zákon brání, nebo byly Vánoce, nebo jsem byl nemocný. Prostě - pořád něco. Jen ne si sednout ke klávesnici a něco napsat.

Vzbudil jsem se ve čtyři zrána. Venku hrozně řval nějaký nadržený jelen, určitě se tomu zvuku říká nějak odborně, ale to je mi jedno, sebral mi prostě sen, což bylo od něj dost hnusné... 

Vzal jsem to statečně. Jako znamení. Jelen mi natroubil (Aha! To je ten výraz "troubit"!), abych se koukal vypakovat z postele a šel něco napsat, když už je to pondělí.

Pomalu se nám (no, “nám”, možná to každým rokem zajímá o pár lidí méně než rok před tím) blíží výročí okupace někdejšího Československa vojsky Varšavské smlouvy, hlavně pak sovětskou Rudou armádou. Je mi jasné, že pro mnoho lidí jsou pojmy jako “Československo”, “okupace”, “Varšavské smlouva” nebo “Rudá armáda” vzdálenější než “Jon Snow” či “Šlágr TV”, protože pocházejí z jakéhosi pravěku. Takže nechám “srpen” na srpen a podělím se o jeden (respektive deset) divácký zážitek (-ků).

Projekt elektronické evidence tržeb (dále jen EET) se rozběhl. Prý to běží dobře. Říkají správci daní. Je to na prd, na h..no, na mašli. Říkají někteří, hlavně ti, kterým se ten systém vpáčil do životů. Co běží naprosto úžasně, je doplňkový program k celému tomu EET, totiž udavačská rubrika na webových stránkách výběrce daní.

Určitě se lhalo vždy. Jsme na lži zvyklí. Tedy - já rozhodně ano. Například (platí pro mou generaci a generace přilehlé): před listopadem 89 jsme byli přímo obklíčeni lží, celý tehdejší systém byl na lži, na předstírání, na komolení reality, na pokrytectví, atd., přímo založen, pěstován a uměle udržován. Jenže, vzhledem k tomu, že celá ta křivost systému byla dobře známa, většina lidí (domnívám se) byla s fungováním uvnitř této umělé bubliny srozuměna a dokázala si najít nějakou cestu skrz ní, a to tak, aby se nezbláznila. Anebo také ne, jak se říká v tom známém židovském vtipu...

Nemohl jsem dřív, protože ta knížka byla určena jako dárek k narozeninám. A tak vzhledem k tomu, že Facebook a WWW vůbec dovedou být dobrými přáteli a pomocníky, ale také divými sviněmi, raději tohle píši až po těch narozeninách.

(Jako již v minulosti i teď upozorňuji, že v jistých pasážích článku je použita nadsázka a ironie. Autor doufá, že laskavý čtenář tyto partie bezpečně rozezná od holé skutečnosti...)

Ano, samozřejmě. Máte pravdu. Titulek je zavádějící. Ráj nebo peklo nenastane takto skokem. Titulek slouží k tomu, abych vás oklamal a přinutil číst dál...

Pozor! Na základě dlouholetých krušných zkušeností předesílám, že následující text obsahuje ironické a sarkastické pasáže! (Které to jsou, nechávám na laskavém publiku...):

Už jsem na to přišel! Já na to kápnul! Jsem starej lišák! Meňá nědostánut! 

Starému Isaacovi spadlo jablko na hlavu pěkně úhledně na zahradě, což se dá pak snadno zveřejňovat v čítankách. Mně to napadlo na záchodě, takže se do čítanek zřejmě nedostanu. I když, jeden nikdy neví...

Budu asi za nostalgičníka obecného, za zpátečníka, za staromilce, ale povím vám jedno. To mistrovství Evropy ve fotbale 2016 mě zatím nijak moc herně nenadchlo. Možná už to nikdy nebude jiné. Možná, že fotbal už nebude o tom, jak kdo útočí a brání, jak umí mužstvo plnit strategické pokyny trenéra. Možná se bude hrát na to, kdo umí lépe nafintit faul, a tím získat pro své mužstvo výhodu.

Zavítali jsme s mou paní do hlavního města. V sobotu nás přátelé, shodou okolností oba výtvarníci, vzali do Rudolfina. Přezuli jsme holínky, navlékli městský oděv a vpadli do světa pražské kavárny, ovšem nikoli jen té současné, nýbrž té, jaká už tehdy byla u intelektuální moci. Tehdy - znamená v roce 1961, kdy měl premiéru film Alaina Resnaise, podle námětu a scénáře Alaina Robbe-Grilleta , “Loni v Marienbadu”.

Do pekla přijdu určitě. Mám řadu nectností, hřešil jsem, dobré skutky jsem páchal přiměřeně vnitřnímu ustrojení a výchově, leč nejspíš to na nějaký ráj stejně nevydá. Rozhodně ale mezi ony nectnosti nepatří neupřímnost. Takže bez mrknutí sděluji, že termín “stochastický terorismus” jsem pobral až před několika týdny, a to z jednoho komentáře časopisu (resp. serveru) “rollingstone.com”. Ten časopis, tedy jeho autoři, mě formoval v letech sedmdesátých a výše. Ze starého zvyku jeho produkci sleduji dodnes a - no, to by pro začátek mohlo stačit.

Byli jsme s Nikou nakupovat. V tom velkém obchodě, supermercado... Není to úplně něco, co by mě nejvíc naplňovalo, ale dělat se to musí, to naprosto chápu a respektuji. Člověk přece nemůže nechat ženu tahat ty metráky surovin, které pak většinou doma zkonzumuje sám... No, nic. Nepřechválím se tu hned zkraje. Jsem prostě pašák. Opora...

Před nějakými 30 lety bylo v okruhu lidí, ve kterém mi bylo žít, poměrně často zmiňováno sousloví "život v pravdě". Jistě, že to není vynález Václava Havla, leč právě on v eseji "Moc bezmocných" předložil publiku koncept, do té doby vlastně kompaktně nevyslovený. Šlo o to, že lze žít bez poklonkování zblblému okolí, že "stačí" jen uvědomit si, že naše životy nejsou jen potácivé a bezmyšlenkovité komíhání mezi sídlištním kotcem pro lidi a nemotivující prací, nýbrž že se mohou vztahovat k "vyšší odpovědnosti". Pro každého, kdo se otřel o Kanta je jasné, že jde o hvězdné nebe nad hlavou a morální zákon "ve mně". No, nic. Každý z nás ví, nebo by mohl vědět, že "žít v pravdě" jde. Stačí být sám k sobě trochu poctivý. Už desetileté dítě umí operovat s abstraktními pojmy Dobro a Zlo. Pak jej společnost, rodina, škola, kamarádi, kultura, a co já vím co ještě - semelou...

Možná je to tím,že jsem nějaký přecitlivělý. Možná je to tím, že “to” nebylo kulaté výročí. Řeč je o tom, že na můj vkus se nějak moc nemluvilo o výročí začátku okupace tehdejšího Československa slavnou sovětskou Rudou armádou. 21. srpen by - podle mého - měl být každoročně příležitostí k celospolečenské diskusi o tom, k čemu dobrému byl a je pro naše národy protektorský přístup někdejšího Sovětského svazu, nyní Ruska? K čemu dobrému byly našim národům desítky let komunistické monovlády? Co přínosného pro naše národy, pro jejich rozvoj a pro jejich dobro kdy vykonali domácí komunističtí politici a jejich ruští (sovětští) rádci, poradci a nyní nejspíš i zaměstnavatelé? A koneckonců, proč se také nezeptat, co dobrého pro naše národy dělají v současné době nejen nezměnění komunisté, ale též všichni ti post-komunisté rozprostření ve všech možných politických stranách, ať už se jmenují “ANO” nebo třeba “NE”? Jistě, v neděli se pokládaly květiny, politici zahovořili, na Václaváku byl odehrán vzpomínkový koncert, atd. Ale že bychom se v tom “výročí” nějak ďoubali, to zase ne. 

(Zatím fiktivní...) Hlášení obecního rozhlasu: “Škrk! Prk! Fúú, prsk! Haló, haló, hlášení obecního rozhlasu! Soušky a souzi, kamarádí, vlastencí, všichni, co milují tutok naší krásnou zemičku a myslejí to s ní vážně, tak teda kdo eště nebyl tim prezidentem, tak ať se hlásí na národním výboře! Termín je do...” 

Předplatitelé a pravidelní čtenáři těchto poznámek vědí. Stejně tak příslušníci mé rodiny. Mám setrvalou potíž s řadou tzv. státních svátků. Ten nadcházející, 28. říjen, mezi ně s přehledem patří.

Tak už to máme za pár! Docela se těším, že od pátku na nějakých 14 dní nastane opět možnost stát se stratégem a trenérem mnoha sportů, na které by člověk ani nepomyslel. Naštěstí nebo naneštěstí, se nepodařilo žádnému z českých týmových sportovců dostat se na olympiádu, kromě snad plážových volejbalistek. Fotbal, inu, to bych po sledování nedávné evropské obranné betonáže s nulovým výsledkem klidně oželel. Ale že tam nejsou ani basketbalisté, házenkáři, volejbalisté, to zamrzí. Bývaly to parádní disciplíny českého sportu a nejsou... Někde soudruzi bafuňáři asi udělali chybu.

Hm. Tak, co? Upřímně, rozumíte titulku? Já, (cituji...) co se mého rozumu dotejče, já bych čet’ a četu, když se na to podívám (konec citátu), že tomu ale zbla nerozumím.

Kdyby se (můj, váš, náš, jejich) svět a životaběh řídíl striktně podle pravidel numerologie, pak jsme tady v Ústeckém kraji vyslověně v blaženém předrájí. Ne úplně v ráji, ale měli bychom tím směrem velmi slušně našlápnuto.

V roce 1774 napsal a vydal Johann Wolfgang von Goethe knížku “Die Leiden des jungen Werthers”, kterou jsme nejspíš všichni četli - “Utrpení mladého Werthera”, no, však si vzpomeňte! Příběh nešťastné lásky mladého malíře Werthera je futrálem vší romantické literatury, jakož i úhelným kamenem, dle kterého poměřujeme literární disciplinu zvanou “román v dopisech”. Celá ta historie nedopadne dobře. Objekt Wertherovy vášně slečna, později paní Lotta, se mladému umělci neoddá. Máť Lotta své zásady, nápadníka - později manžela, a vůbec... Po nějakých těch peripetiích (Werther to zkouší s jinou dívkou, která je “originální” Lottě podobná, stěhování se sem a tam...) už Werther jaksi nevydýchá, že se mu Lotta nechce vzdát, pod poměrně stupidní výmluvou vyláká z Lottina manžela Alberta dvě pistole a stiskne spoušť. Těžce se zraní a na druhý den umírá... Kdo to nečetl, o mnoho přišel, protože si přitom mohl připadat jako románová postava, neboť podobné příběhy nešťastných lásek naplňovaly a naplňují v nevelkých variacích životy nějakých pár miliard lidí od doby vzniku románu. A naplňovat budou. J.W. Goethe to ale řádně vyhmátl a oslovil celé generace čtenářů. V dobrém, to při pěstování romantického ducha, i ve zlém...

Význam slova z titulku je nejspíš v každém společenství, ať už je to rodina, spolek přátel, spolužáků a podobně, místně i zvykově trochu rozdílný. Nejspíš se ale nakonec všichni shodneme na nějakém společném minimu. Cochcárna je prostě stav, v němž si určitá ohraničená skupina lidí (rodina, školní třída, mejdanoví hosté...) najednou dělá “co chce”. Obávám se, že nejnověji tenhle styl řízení svého okolí používá hlavně Nejvyšší Hlávka Salátu, pardon, opravuji, Hlava Státu. 

Další články...

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)