Divadlo
Typography

Po dlouhých letech, kdy divadelníci z České Lípy uváděli divadelní hry obsazené velkým počtem herců a hereček (naposledy v představení Lesů jich je dokonce šestnáct!) přišli s minimálním obsazením a v pouhých dvou lidech (Vlaďka Zborníková a Václav Klapka) dokázali, že si poradí i s komorním tvarem a že když je o čem hrát, není třeba žádných velkých kouzel.

Václav Klapka tu (jako obyčejně) má ale na svědomí i text hry (na motivy inscenace Josef a Marie (1979) současného rakouského dramatika Petera Turriniho), k režii se příliš nehlásí, ale pochybuji, že by tu na svou letitou profesi úplně rezignoval. Takto se k celé věci vyjídřil v i-novinách: Já nerežíruju, zaplať pánbůh. Já po letech jenom hraju a rochním si v tom. Není třeba dělat režii, protože my tam koexistujeme. Co má člověk vymyslet? Oni jsou v kanceláři, jsou tam dvě židle, stůl, tak ano, někdy si stoupneme, někdy si sedneme. Ale o tom to není. Žádné kozelce se tam nemetají. Mluví se a prožívá.

Je těžké popsat hru Ježíškova tanga nějak podrobněji, nežli tak, že se jedná o náhodné setkání dvou lidí, ženy a muže a konfrontaci jejich pohledu na život, protože, kdybychom měli zabíhat do podrobností, ochudili bychom příští diváky o to co, má zůstat skryto, dokud to sami herci nepřinesou do příběhu. 

Oba herci pracují při vytváření svých postav s přesně odpozorovanými typy, které potkáváme každý desetkrát za den, což by nebylo tak těžké, pokud by je nechali být jenom (často) vysmívanými lůzry. Když dojde na lámání chleba (o kterém, jak jsem napsal se tu nemůžu a nechci rozepisovat) a z  typů se stávají skuteční lidé, kteří mají opravdové bolesti, opravdové city, ukazuje se vyzrálé herectví Klapky a Zborníkové. Herectví, které si - pozor protimluv - na nic nehraje a je mrazivě skutečné.

Jažíškova tanga mají po preiéře a prorokuji jim mnoho repríz. Třeba se na některé další uvidíme.

 

 

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

ee Snapseed

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)